Iveta

Iveta Ondriášová alias Ifka

Iveta Ondriášová alias Ifka je majitelka zvířecího azylu „Život na louce“. Jejím cílem je vytvořit soucitný svět, spojit lidi s přírodou a se zachráněnými zvířaty. Jak se k tomuto snu dostala ti už ale poví sama ve svém krátkém životním příběhu.

Jsem jedna ze dvou...

zakladatelů projektu Život na Louce. „Louka“ je azylem převážně pro “hospodářská“ zvířata a místem pro lidi, co si chtějí dovolit růst. Jsme teprve na začátku, ale víme že dokážeme velký věci. A tak tyhle řádky píšu já, If.

Moje začátky nikoho asi nepřekvapí. Jsem obyčejná holka, která měla od mala ráda zvířata, asi jako většina lidí. Bohužel až ve svých 23 letech mi došlo, co se opravdu se zvířaty děje a že není správné mezi nimi dělat rozdíly. A tak jsem se stala vegetariánkou. Někdo by si možná mohl říct, co je na tom, přestat jíst maso, ale zpětně, když se na to dívám, to kompletně změnilo celý můj život. Jsem zastáncem toho, že vše se děje z nějakého důvodu a každý jeden konec, znamená nový začátek. A nebýt tohoto rozhodnutí, nikdy se nedostanu tam, kde jsem teď, a to ve všech ohledech, které vás napadnou.

Rostlinná strava

Ve 27 letech jsem se už jako člověk žijící na rostlinné stravě, odstěhovala do jednoho azylu, kde se zachraňovala právě tzv. hospodářská zvířata. Byla jsem tam půl roku. Mnoho věcí jsem se naučila a našla si mnoho nových přátel, které spojoval stejný cíl, ukázat těmto zvířatům, co je to skutečný život bez násilí. A já okamžitě věděla, že tohle je to, pro co jsem stvořená a co chci ve svém životě dělat. 

Volnost a svoboda

Tento azyl nebyl pro mě jen prací, ale hlavně domovem. Bohužel, po půl roce jsme z azylu byli s více lidmi „odejiti“. Již jsme nebyli potřební. Ze dne na den jsem se svým přítelem ztratila střechu nad hlavou. Nezůstali jsme ale sami. Měli jsme 9 zvířat s sebou a neměli jsme kam jít. I kdyby byla možnost, nechtěla jsem se vrátit do města. Nedokázala jsem si představit ztratit tu volnost, kterou mi  dává život v přírodě se zvířaty. S námi z azylu odešel také Tomáš, který měl nedaleko louku. A tak první naše kroky směřovaly právě tam. Začali jsme budovat místo pro nás i naše zvířata. Po pár dnech na tomto místě mi bylo jasné, že tohle je můj domov. Že se chci postavit na vlastní nohy a pokračovat v tom, co jsem doposud dělala, dávat zvířatům druhou šanci na život. 

Uběhl rok a půl a já tady sedím na naší „Louce“, píšu tyto řádky a přemítám si, jakou cestu jsem ušla a kolika zvířátkům se nám podařilo ukázat, co je to svobodný a soucitný život. 

Pokud bys měl zájem podpořit celý projekt, mrkni na www.zivotnalouce.org.

Více se o If dozvíš třeba také v rozhovoru TADY.